Nezamysl
Děti	Mnata
Rodiče	Přemysl Oráč a Libuše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nezamysl byl mýtický pokračovatel, zřejmě syn Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, první ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami na zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.^[1]

 

 

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Nezamyslovo jméno zaznamenal ve své Kronice české Kosmas, převzala ho i většina historiků z 19. století, včetně Františka Palackého. Jméno lze vyložit jako ten, kdo se nezamyslel, nemá úmysl. Je vlastně opakem jména Přemysl. Dušan Třeštík na základě toho vyvozuje, že by dvojice Přemysl - Nezamysl mohla být pozůstatkem starého indoevropského mýtu o božských dvojčatech, podobně jako například dvojice Prométheus a Epimétheus (jejichž jména jsou analogická i svým významem).

Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu - Nezamysl by byl prvním z nich, čemuž by odpovídala neděle, kdy nepracujeme či nemyslíme.^[2]

Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct jmen mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu - poselství Čechů k Frankům v 9. století.^[3] V tomto textu mělo být psáno: Krok’ kazi (Tetha), lubossa przemysl, nezamysl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.

Posloupnost knížat[editovat | editovat zdroj]

Dalimilova kronika o Nezamyslovi sděluje jen tolik: Nezamysl kraji tornu vládl pak po jeho (Přemyslově) skonu.

Kosmas píše jen: Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí.

Dalimil a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po Nezamyslově smrti. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil.

Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava).

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: "Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě", Praha 2000.
2. Skočit nahoru↑ Záviš Kalandra: "České pohanství", Praha 1947

Nezamysl
Děti	Mnata
Rodiče	Přemysl Oráč a Libuše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nezamysl byl mýtický pokračovatel, zřejmě syn Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, první ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami na zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.^[1]

 

 

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Nezamyslovo jméno zaznamenal ve své Kronice české Kosmas, převzala ho i většina historiků z 19. století, včetně Františka Palackého. Jméno lze vyložit jako ten, kdo se nezamyslel, nemá úmysl. Je vlastně opakem jména Přemysl. Dušan Třeštík na základě toho vyvozuje, že by dvojice Přemysl - Nezamysl mohla být pozůstatkem starého indoevropského mýtu o božských dvojčatech, podobně jako například dvojice Prométheus a Epimétheus (jejichž jména jsou analogická i svým významem).

Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu - Nezamysl by byl prvním z nich, čemuž by odpovídala neděle, kdy nepracujeme či nemyslíme.^[2]

Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct jmen mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu - poselství Čechů k Frankům v 9. století.^[3] V tomto textu mělo být psáno: Krok’ kazi (Tetha), lubossa przemysl, nezamysl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.

Posloupnost knížat[editovat | editovat zdroj]

Dalimilova kronika o Nezamyslovi sděluje jen tolik: Nezamysl kraji tornu vládl pak po jeho (Přemyslově) skonu.

Kosmas píše jen: Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí.

Dalimil a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po Nezamyslově smrti. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil.

Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava).

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: "Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě", Praha 2000.
2. Skočit nahoru↑ Záviš Kalandra: "České pohanství", Praha 1947

Nezamysl
Děti	Mnata
Rodiče	Přemysl Oráč a Libuše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nezamysl byl mýtický pokračovatel, zřejmě syn Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, první ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami na zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.^[1]

 

 

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Nezamyslovo jméno zaznamenal ve své Kronice české Kosmas, převzala ho i většina historiků z 19. století, včetně Františka Palackého. Jméno lze vyložit jako ten, kdo se nezamyslel, nemá úmysl. Je vlastně opakem jména Přemysl. Dušan Třeštík na základě toho vyvozuje, že by dvojice Přemysl - Nezamysl mohla být pozůstatkem starého indoevropského mýtu o božských dvojčatech, podobně jako například dvojice Prométheus a Epimétheus (jejichž jména jsou analogická i svým významem).

Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu - Nezamysl by byl prvním z nich, čemuž by odpovídala neděle, kdy nepracujeme či nemyslíme.^[2]

Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct jmen mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu - poselství Čechů k Frankům v 9. století.^[3] V tomto textu mělo být psáno: Krok’ kazi (Tetha), lubossa przemysl, nezamysl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.

Posloupnost knížat[editovat | editovat zdroj]

Dalimilova kronika o Nezamyslovi sděluje jen tolik: Nezamysl kraji tornu vládl pak po jeho (Přemyslově) skonu.

Kosmas píše jen: Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí.

Dalimil a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po Nezamyslově smrti. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil.

Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava).

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: "Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě", Praha 2000.
2. Skočit nahoru↑ Záviš Kalandra: "České pohanství", Praha 1947

Bořivoj I.
Český kníže
Křest Bořivoje I., Velislavova bible (1. pol. 14. století)
Doba vlády	872?–883? a 885?–888/890
Narození	mezi 852 a 855
Úmrtí	888/890
Předchůdce	I.Hostivít ? II.Strojmír
Nástupce	I.Strojmír II.Svatopluk Velkomoravský
Manželky	Svatá Ludmila (874/875–888/890)
Potomci	Spytihněv I. Vratislav I. 1 syn, 3 dcery
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Hostivít?

Bořivoj I. (mezi 852 a 855 – mezi 888 a 890,^[1] latinsky Borzivogius) byl první historicky doložený český panovník pocházející z rodu Přemyslovců.

Kníže Bořivoj se svou manželkou Ludmilou, pozdější světicí, se nechal pokřtít, založil první kostely v Čechách a přenesl knížecí sídlo z Levého Hradce na Pražský hrad. Jeho vnukem byl svatý Václav. Bořivoj je vykreslen jako první křesťanský vládce Čechů v ludmilské legendě Fuit in provincia Boemorum, Kristiánově legendě i v Kosmově kronice.

 

 

Přemyslovec[editovat | editovat zdroj]

Podle Kosmovy kroniky byl Bořivoj Přemyslovec a syn bájného knížete Hostivíta (tedy potomek mýtické kněžny Libuše a Přemysla Oráče).

Má se za to, že franské Fuldské letopisy o něm píší jako o knížeti Goriweiovi. K roku 872 tyto letopisy uvádí jména několika českých knížat. V měsíci květnu poslal proti moravským Slovanům Durynky a Sasy. Poněvadž s sebou neměli krále a nechtěli být mezi sebou svorní, dali se před nepřáteli na útěk, a když ztratili velký počet svých [lidí], s hanbou se vrátili. Ba vypráví se, že některá hrabata byla na útěku ženičkami té země zbita a kyji shazována s koní. Znovu byli někteří z Franků posláni na pomoc Karlomanovi proti uvedeným Slovanům, jiní byli určeni proti Čechům.Ti a pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, (Goriwei), která se s velkým množstvím lidu pokoušela rozpoutat válku, obrátili s pomocí na útěk. Jiné pobili a jiné zranili, někteří utonuli též v řece Vltavě, ti však, kdož mohli uniknout, uchýlili se do měst. Jméno Goriwei je ovšem dopsáno jako šesté a uvedeno pouze v jednom z opisů análů a uvádí se také, že je později připsané^[2].

Bořivojův život[editovat | editovat zdroj]

Bořivojovým sídlem snad byl původně Levý Hradec. Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnější. Přemyslovci totiž ovládali středočeský prostor, který byl klíčový. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech.

Podle jedné z teorií Svatopluk Velkomoravský svého zhruba patnáctiletého chráněnce přibližně v roku 867 ustanovil knížetem Čechů. Je otázkou, proč se tak rozhodl, jistě měl na výběr ze zkušenějších mužů. Je to jeden z argumentů zastánců teorie příbuzenství velkomoravských Mojmírovců a zakladatele přemyslovské dynastie. Bořivoj možná vyrůstal na Svatoplukově dvoře.

Od roku 874 nebo 875^[3] byl Bořivoj ženatý s Ludmilou (později svatou) z rodu Pšovanů nebo z kmene Srbů. Zdá se ale, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách zdaleka neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli jistě sehrávala sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Z tohoto manželství vzešlo několik dětí, z nichž jsou doloženi pouze jeho dva synové a následníci Spytihněv I. a Vratislav I. Vratislavovými syny a Bořivojovými vnuky pak byli Svatý Václav a Boleslav I.

Podle Kristiánovy legendy přijal Bořivoj se svou ženou křest na Moravě od arcibiskupa Metoděje. Podle této legendy musel český kníže Bořivoj, když se dostavil ke knížeti Svatoplukovi na Velkou Moravu, sedět po způsobu pohanů na podlaze před stolem, zatím co křesťané seděli na sedadlech. Dle legendy mu pak arcibiskup Metoděj řekl: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět.“ Bořivoj se tím dal pohnout k tomu, aby přijal křest.^[4]

Datování křtu je problematické, nejčastěji se uvádí k roku 883. I když už předtím bylo v r. 845 pokřtěno 14 českých knížat (duces Boemanorum) na sněmu v bavorském Řezně (Regensburg), Bořivojova konverze se jeví jako skutečný počátek christianizace země. Křtem na Moravě čelil Bořivoj expanzivním snahám východofranských panovníků a bavorských biskupů.

Zakladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Přestože se jinak o Bořivojovi příliš jistého neví a jeho postava je zahalena tajemstvím, lze doložit jeho zakladatelskou činnost. Nechal na Levém Hradci postavit první křesťanský kostel v Čechách, rotundu zasvěcenou svatému Klimentovi. Za jeho vlády se v Čechách začalo pomalu šířit křesťanství. Politický vývoj (přijetí křesťanství a politická závislost na Velké Moravě) vedl až ke vzpouře českých velmožů a Bořivojovu krátkodobému vyhnanství, během něhož byl knížetem Strojmír, Čech žijící do té doby ve vyhnanství v Bavorsku.^[5]

Je možné, že se Svatoplukovou pomocí Bořivoj povstání potlačil. Kristián naopak píše o tom, že Strojmíra svrhli sami Čechové a potom Bořivoje znovu z Moravy povolali. Poté dal Bořivoj postavit na ostrohu nad Vltavou další křesťanský kostelík, zasvěcený tentokrát Panně Marii. Stalo se tak nedaleko od vrcholku Žiži, který byl dle názoru některých historiků (např. Petr Charvát) předkřesťanským posvátným místem. Poblíž stál také kamenný knížecí stolec, na nějž byli obřadně usazováni noví vládcové, vybraní předáky kmene.^[6]

Dříve se historici domnívali, že sem poté Bořivoj přesídlil z Levého Hradce a začal se stavbou Pražského hradu. Dnes se budování hradiště na pražské ostrožně přisuzuje spíše Bořivojovu nástupci Spytihněvovi I.

Smrt a kosterní pozůstatky[editovat | editovat zdroj]

Bořivoj zemřel pravděpodobně mezi let 888-890^[1], kolem poloviny třetího desetiletí svého života. Po něm převzal na krátkou dobu vládu velkomoravský kníže Svatopluk. Po smrti Svatopluka v roce 894 se českým knížetem stal Bořivojův syn Spytihněv I. Není přesně známo, kde byl Bořivoj pochován, hrob v jím založeném kostele na dnešním Pražském hradě zůstal prázdný. Za místo jeho posledního odpočinku určil Emanuel Vlček tzv. hrob K1 objevený pod podlahou svatovítské rotundy na Pražském hradě. V poslední době se ale proti tomuto předpokladu postavilo několik historiků a archeologů, například Michal Lutovský^[7].

Spekulace o původu[editovat | editovat zdroj]

Podle některých teorií byl Bořivoj původem z Velké Moravy.^[8] Ačkoliv jsou taková tvrzení těžko s určitostí prokazatelná, existují pro ně určité argumenty. Podle antropologických výzkumů ostatků sdílí lebka z hrobu K1 s lebkou z hrobu 12/59 v Sadech u Uherského Hradiště (považovaného zejména historikem Lubomírem Emilem Havlíkem a částečně i archeologem Luďkem Galuškou za hrob knížete Svatopluka) ojedinělou anomálii zvukovodu; obě kostry mají také stejnou, byť tehdy běžně rozšířenou krevní skupinu.^[8] Z toho se vyvozuje, že Bořivoj byl Svatoplukův blízký příbuzný, snad syn velkomoravského knížete Rostislava.^[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

1. ↑ Skočit nahoru k:^a b TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 - 935). Praha : NLN, 1997. S. 176–195. [dále jen Počátky].
2. Skočit nahoru↑ LABUDA, G. Borzywoj, Słownik Starożytności Słowiańskich, sv. 1. 1961. S. 152.
3. Skočit nahoru↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 204 a 205.
4. Skočit nahoru↑ Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,
5. Skočit nahoru↑ Počátky, str. 312–347
6. Skočit nahoru↑ CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu (568–1055). Praha : Vyšehrad, 2007. S. 136–150. [dále jen Zrod].
7. Skočit nahoru↑ LUTOVSKÝ, M. Hroby knížat. Praha: Set out, 1997. 80-902058-3-6. S. 187.
8. ↑ Skočit nahoru k:^a b c Šimík, P. 2006: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského hradu, z Moravy?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872–972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 45.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 65.
• PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Praha : Epocha, 1996. 133 s. ISBN 80-902129-4-8.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530-935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 6. sešit : Boh–Bož. Praha : Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 78–79.
• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

•  Obrázky, zvuky či videa k tématu Bořivoj I. ve Wikimedia Commons
• E. Vlček - Genetické vazby u nejstarších Přemyslovců na stránkách Moravia magna

Spytihněv I.
Český kníže
Spytihněv I., freska ve Znojemské rotundě.
Doba vlády	894 – 915
Narození	kolem r. 875
	Levý Hradec?
Úmrtí	915
Pochován	Pražský hrad kostel Panny Marie
Předchůdce	Bořivoj I.
Nástupce	Vratislav I.
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Bořivoj I.
Matka	Svatá Ludmila

Spytihněv I. (kolem r. 875 – 915) byl český kníže z rodu Přemyslovců, starší syn Bořivoje I. a jeho ženy Ludmily. Spytihněvovým mladším bratrem byl jeho následník na českém knížecím stolci Vratislav I.

 

 

Mezi Velkou Moravou a Bavorskem[editovat | editovat zdroj]

V době otcovy smrti nebyl ještě zletilý, takže Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka. Nástup mladého Přemyslovce na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem nejslavnějšího panovníka Velké Moravy někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

Čechy se roku 895 vymanily ze závislosti na velkomoravské říši.^[1] Podle Fuldských letopisů se téhož roku objevil na Říšském sněmu v Řezně, aby vzdal poctu Východofranckému králi Arnulfu Korutanskému. Dle latinské liturgie byl proto prvním křesťanským vládcem v Čechách, byť Metoděj pokřtil už Bořivoje I.

Spytihněv I. jako kníže[editovat | editovat zdroj]

Za vlády Spytihněva I. byla celá plošina ostrohu nad řekou Vltavou, kde jeho otec nechal vystavět kostelík Panny Marie, obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu.

Spytihněv je pravděpodobně také zakladatelem skupiny hradišť, která stála na hranicích původní přemyslovské domény (tzv. knížecího rodového patrimonia). Jedná se o hradiště Tetín, Libušín, Budeč, Mělník, Stará Boleslav a Lštění. Pro tato hradiště je společná vzdálenost od centra - Pražského hradu (26–34 km), podobný způsob výběru místa a výstavby, i způsob, jakým jsou zmiňována v písemných pramenech (vždy druhořadé vůči Pražskému hradu). Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek.

Spytihněvovou manželkou byla zřejmě žena pohřbená několik let po jeho smrti do jeho hrobky na Pražském hradě pod podlahou kostela Panny Marie a jejíž náušnice pocházejí nejvýš z prvních desetiletí 10. století. O jejich případných potomcích není nic známo.

Související články[editovat | editovat zdroj]

• Knížecí rodové patrimonium

Literatura[editovat | editovat zdroj]

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7422-563-0.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Stará Morava a Počátky českého státu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

•  Obrázky, zvuky či videa k tématu Spytihněv I. ve Wikimedia Commons

 

Vratislav I.
Český kníže
Vratislav I. (tumba v klášteře sv. Jiří)
Doba vlády	915 – 921
Narození	888
	Levý Hradec?
Úmrtí	13. února 921
	Praha?
Pochován	Bazilika svatého Jiří
Předchůdce	Spytihněv I.
Nástupce	Svatý Václav (I.)
Manželky	Drahomíra ze Stodor (906?-921)
Potomci	Svatý Václav Boleslav I. Spytihněv
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Bořivoj I.
Matka	Svatá Ludmila

Vratislav I. (888 – 13. února 921) byl český kníže, vládnoucí od roku 915 do své smrti 921. Vratislav byl synem knížete Bořivoje a kněžny Ludmily, mladším bratrem Spytihněva I., otcem knížat Václava a Boleslava I..

 

 

Život[editovat | editovat zdroj]

Knížetem[editovat | editovat zdroj]

Legendy popisují Vratislava jako schopného panovníka. Zřejmě jako první expandoval za hranice české kotliny. Kolem roku 916 založil baziliku sv. Jiří na Pražském hradě, kde je také pochován. Zahraniční politiku charakterizovaly boje s Maďary.

S manželkou Drahomírou z kmene Stodoranů (oblast Braniborska), se kterou se oženil zřejmě v roce 906, měl sedm dětí, z toho tři syny – Václava, Boleslava a Spytihněva, který se ovšem jako nejmladší nikdy nestal panujícím knížetem. Jednou z jejich dcer možná byla Střezislava, manželka Slavníka. Jinou teorií je, že příbuzným Přemyslovců byl Slavník. Každopádně se z tohoto manželství odvozuje rod Slavníkovců.

Kronika Gesta Hungarorum uvádí, že Vratislav I. zemřel, pravděpodobně po zranění dne 13. února v roce 921 ve válce v době uherského nájezdu do Čech a na Moravu. Pohřben byl na Pražském hradě v bazilice sv. Jiří, původně pod podlahou před kněžištěm, dnes jsou jeho ostatky v náhrobní tumbě v hlavní lodi na straně epištolní (jižní).

Spor matky a manželky[editovat | editovat zdroj]

Po Vratislavově smrti se jeho manželka dostala do sporu s tchyní Ludmilou, která ještě za života Vratislava vychovávala jeho syny. Po smrti knížete pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. Zdá se, že Drahomíra se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko (Řezenská diecéze). Politický konflikt byl podle legendy završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena Tunnou a Gommonem, svojí vlastní šálou (závojem), patrně Varjagy (ruský název severských Vikingů), družiníky kněžny Drahomíry. Kníže Vratislav I. je jako otec svatého Václava někdy nazýván blahoslaveným.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

•  Obrázky, zvuky či videa k tématu Vratislav I. ve Wikimedia Commons

Václav I.
český kníže
Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi
Doba vlády	asi 925 – 28. září asi 935 nebo 929
Narození	asi 907
Úmrtí	28. září asi 935 (asi 28 let)
	Stará Boleslav
Pochován	Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce	Vratislav I.
Nástupce	Boleslav I.
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Vratislav I.
Matka	Drahomíra ze Stodor (?)

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, příp. 929^[1], německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem Čech a Moravy^[2] a symbol české státnosti.

Podle pověsti byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou v legendách mu připisovanou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní^[3] ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

 

 

Život[editovat | editovat zdroj]

Pro poznání Václavova života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů. Základem jsou legendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete.^[4] Další informace jsou čerpány z historie sousedních států, zejména okrajové zprávy kroniky o málo mladšího saského kronikáře Widukinda. Z nepísemných pramenů jsou to archeologie a paleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejména Emanuelem Vlčkem, který na jejich základě publikoval historiky málo přijímaný obraz prvních Přemyslovců. Většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit a historiografie umí podat jen nejasný či možný obraz knížete Václava, který vždy závisí na konkrétním kritickém zhodnocení a způsobu interpretace nedostatečných a nespolehlivých pramenů.^[5]

Mládí a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Václav byl synem knížete Vratislava (mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I.) a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907.^[6] Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklé vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinského žaltáře.^[7] Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, po Vratislavově nástupu na trůn.^[8]

Po smrti Václavova otce, knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavem zůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem 15. září 921.^[9] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.

V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dosáhl dospělosti, není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy.

Podle historicky nepodložené místní pověsti se Václav narodil na hradišti ve Stochově (název obce má být odvozen od jeho "sto chův" = Stochov), poblíž dubu sv. Václava.^[10]

Domácí politika[editovat | editovat zdroj]

Václav se ujal vlády někdy po roce 921, po smrti svého otce knížete Vratislava, nejpozději na podzim 925.^[11] Přemyslovské knížectví se tehdy rozkládalo ve středních Čechách, na území ovládaném hradišti umístěnými v přibližně třicetikilometrovém okruhu kolem ústředního sídla, pražského hradiště. Ve zbývajících částech Čech byla zřejmě další česká knížectví, někdy považována za samostatné kmeny. Václav se s těmito sousedními vládci dostával do vojenského konfliktu. Kristiánova legenda vypráví střet Václava s kouřimským knížetem, kterého přemohl, ale vládu mu ponechal. To by svědčilo o Václavově politice upevňování stávajícího knížectví místo jeho rozšiřování, které bylo v době hrozby expanzivní saské politiky nebezpečné. Mnohem pozdější Dalimilova kronika jmenuje kouřimského knížete jako zlického Radslava. Hypoteticky může střet souviset se sasko-bavorskou intervencí v Čechách roku 929, což by ukazovalo na samostatnou zahraniční politiku tzv. Radslava.^[12] Naopak určitou jednotnost Čech vůči zahraničí je možné vystopovat už od 9. století (daně Východofranské říši, křest 14 českých knížat roku 845 v bavorském Řezně). O jistém výsadním postavení Přemyslovce Václava v rámci českého celku by mohla svědčit zpráva, že se saskému Jindřichovi zavázal odvádět daň z (celých) Čech.^[13]

Jednotné nebylo ani vlastní přemyslovské panství. Dokládá to již střet Drahomíry s Ludmilou před nástupem Václava na trůn. Mocenské skupiny okolo obou žen se smrtí Ludmily těžko mohly usmířit. Václav byl zřejmě spjat se skupinou kolem Ludmily, která ho vychovávala. Svědčí o tom i zprávy legend, že po nástupu vlády nechal přenést ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, povolal zpět Drahomírou vyhnané kněze a vyhnal svou matku Drahomíru. Tu měl brzy, asi po upevnění svého postavení, povolat zpět.^[14] V pozdějším období Václavovy vlády je rozhodující střet s mladším bratrem Boleslavem a jeho stoupenci usazenými na vlastním hradišti, kde se také skončil Václavovou vraždou. Motivy nepřátelství je možné hledat jak v osobních ambicích později velmi úspěšného vládce Boleslava, tak v pojetí zahraniční politiky, kde Václavovo poddání se Sasku Boleslav obnovil teprve po čtrnáctiletém nepřátelství.

Václavův pozitivní vztah ke křesťanství je legendami doveden do těžko uvěřitelného ideálu „mnicha na trůně“. Přehnaně asketický obraz knížete, který ve skutečnosti v domácí i zahraniční politice prokázal kvality schopného vládce, je možné přičíst vlivu ideálů zbožnosti clunyjského hnutí, který českou oblast zasáhl až ve 2. polovině 10. století, tedy v době vzniku prvních legend o Václavovi. Zprávy o kácení model, vlastnoručním pěstování révy (Svatováclavská vinice) a obilí pro výrobu vína a hostií, vykupování otroků ap. mu mohly být dodatečně připsány jako obecné křesťanské ctnosti bez historického základu.^[15] Uváděné stavění kostelů také není doloženo, na hradištích kostely stavěli již jeho předchůdci, ovšem s významnou výjimkou v Praze.

Václav postavil na pražském hradišti nový kostel zasvěcený (asi 930) svatému Vítu, jehož ostatek dostal od saského Jindřicha po své porážce roku 929. Tímto ostatkem byla zřejmě později v kostele doložená světcova ruka. První kostel Panny Marie v pražském sídle vystavěl již jeho děd Bořivoj, jeho strýc Spytihněv hradiště opevnil valem a otec Vratislav postavil druhý, větší kostel svatého Jiří. Pro stavbu v krátké době již třetího kostela musel mít Václav nějaký, zřejmě symbolický a reprezentativní důvod. Velká rotunda svatého Víta byla prý postavena po vzoru kostela římského. Protože svatopetrský chrám v Římě byla podélná bazilika, uvažuje se o tehdy na falcích běžném vzoru kaple Panny Marie v Cáchách, postavené obnovitelem římské říše Karlem Velikým.^[16] Význam mělo jistě i umístění rotundy uprostřed dnešního III. hradního nádvoří, u vyvýšeniny, kde bylo archeologicky zjištěno starší významné pohřebiště. Není doložené, zda byla rotunda postavena u kamenného nastolovacího knížecího trůnu či dokonce, zda bájným posvátným pahorkem Žiži je právě tato vyvýšenina. Je však jasné, že kostel byl postaven na již dříve významném, centrálním místě hradiště mezi oběma stávajícími kostely a stal se natrvalo jedním z center hradiště i celé české církve a státu.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

V zahraniční politice byl v té době nejdůležitější vztah k východofranské říši, kde se po vymření Karlovců roku 911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku 962 vyústilo v založení (Svaté) Říše římské Otou I. Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku, kam také pod řezenskou diecézi spadala česká církev. Mocenské centrum se však odtud přeneslo do Saska, jehož vévoda Jindřich Ptáčník (otec Oty I.) byl roku 919 zvolen východofranským králem. Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévoda Arnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku 921. Další středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkor polabských Slovanů a obraně proti výbojným Maďarům, se kterými se potýkal i Arnulf.^[17]

Změněnou situací byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika, orientovaná na Bavorsko a zřejmě i severní slovanské sousedy, z jejichž knížecích rodin pocházely manželky Václavova otce i děda. Tato aliance byla zřejmě namířena proti nebezpečně vzrůstající saské moci a snad proti ní i pasivně podporovala maďarské výpady. Václav se ve spojenectví se Slovany asi dostal do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak (roku 927) i s Maďary, kterým se za mír zavázal platit vysokou daň.^[18] Do Čech, v jejichž severozápadním sousedství již dříve dobyl území Srbů, se vojensky vypravil v roce 929, podporován z Bavorska Arnulfovým vojskem. Jak vypráví Widukind, přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat. regemque eius in deditione accepit) a učinil Čechy poplatnými (Bohemias tributarias faciens). Čechy nepravidelně odváděly daň míru (tributum pacis) do říše, respektive do Bavorska již od dob Karla Velikého (od roku 806)^[19], Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem. Smírné řešení a „poddání se“ spojené s placením daně uchránilo rodící se český stát před Jindřichovou dobyvačnou politikou uplatňovanou vůči severnějším Slovanům. Související Jindřichův dar relikvie (paže) svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera.^[20]

Václavovo poddání se Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. Např. František Palacký a po něm další je považovali za poddaní se říši a tím za počátek začleňování Čech do (až později vzniklé Římské) říše, Václav Novotný dokonce za (chvályhodné) přijetí Čech v léno.^[21] Lze se setkat i s různými méně vědeckými výklady, od záchrany národa před osudem polabských Slovanů až po zaprodání země Němcům. Co se týče předmětu daně, Palacký za něj prohlásil údaj mnohem pozdější Kosmovy kroniky, že z Čech bylo odváděno 120 volů a 500 hřiven stříbra a jejich vztažení k synovi Karla Velikého považoval za Kosmův omyl. Daň z Čech ve formě drahých kovů a dobytka je doložená k roku 991, mohla tedy taková být již za Václava, ovšem teze o 120 volech a 500 hřivnách^[22], která se dostala do historického povědomí^[23], není spolehlivým pramenem doložená.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Boleslav pozval svého bratra Václava na hostinu při příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána, k sobě do (Staré) Boleslavi. Druhý den ráno, ještě před rozedněním, se Václav vydal na ranní pobožnost. Potkal cestou zpátky Boleslava a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať.“ Boleslav odpověděl: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ a udeřil ho mečem do hlavy. Způsobil mu jen menší zranění, ale Václav mu vytrhl meč, odhodil ho, protože nechtěl prolít krev svého bratra. Boleslavovi družiníci Václava zabili, protože si mysleli že chce Václav zavraždit jejich pána. Podobně to alespoň vypráví legendy, např. nejstarší latinsky psaná, označovaná podle začátku textu Crescente fide christiana.

První staroslověnská legenda popisuje vraždu podrobněji: V noci po hostině se spiklenci uradili s Boleslavem ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu, které byly nejspíš zavřené, jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Kněz Krastěj tělo přikryl, pak jej Drahomíra odnesla do knězova domu, ošetřila a odnesla do chrámu. Pobožnost nechal vykonat Boleslav, povolal k tomu kněze Pavla (zřejmě hlavní pražský kněz již od časů Ludmily). Pronásledováni a zabíjeni byli i Václavovi stoupenci včetně urozeného muže Mstiny.^[25]

Podle Kristiánovy legendy, která popisuje život svatého Václava, "Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili."^[26]

K události mělo dojít u nezachovaného kostelíka svatých Kosmy a Damiána^[27], který připomíná krypta stejného zasvěcení pod dnešním kostelem sv. Václava.

Legendy uvádějí datum zavraždění Václava v pondělí 28. září. Rok neuvádějí, ale v úvahu připadají roky 929 a 935, kdy v kalendáři připadá na tento den pondělí. Kvůli nedostatku pramenů není možné otázku data úmrtí definitivně rozřešit. Častěji se uvádí rok 935, ke kterému jako pravděpodobnějšímu došla řada historiků poměrně složitými rozbory a porovnáním dostupných pramenů.^[28]Dříve (asi do 60. let 20. století) se většinou uváděl rok 929. Ten se také vyskytuje v některých legendách, které však byly sepsány až o mnoho desetiletí později, kdy mohl být rok zpětně odvozen z kalendáře.

Světec[editovat | editovat zdroj]

Svatý Václav je prvním svatořečeným českého původu, příslušníkem první dynastie panovníků – rodu Přemyslovců, symbolem české státnosti a patronem České země. Je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy.

První akt, který posmrtně zdůraznil Václavův význam, provedl zřejmě v pokání sám vrah Boleslav, který tři roky po bratrově smrti nechal jeho ostatky převézt na Pražský hrad. Další kult byl pěstován v církevním prostředí, ze kterého pochází o několik desítek let mladší první dochované legendy. Již od 10. století se tedy projevuje dvojí význam Václava: jako světce vyznačujícího se křesťanskými ctnostmi a jako symbolu vládce, přemyslovské dynastie a českého státu. Toto dvojí pojetí Václava se v různých podobách a proměnách objevuje po celou následující historii až do současnosti.

Po přenesení (translaci) jeho těla biskupem, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují První staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují se třetím rokem po Václavově smrti (4. března 932 event. 938). Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem. Biskupství na Pražském hradě bylo založeno v souvislosti s hroby sv. Václava v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily, babičky Václavovy, v předrománském chrámu (bazilice) sv. Jiří až v roce 973.

Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská Crescente fide christiana ("Když vzrůstala víra křesťanská") a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vznikla Legenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Svatý Václav je však také zmiňován v raných legendách svatoludmilských (Fuit in Provincia Bohemorum).

Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.

Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.^[29]

Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v roce 1929 za účasti prezidenta Masaryka a pražského arcibiskupa Františka Kordače. Již v červenci bylo uspořádáno na stadionech v Praze na Strahově veřejné miléniové cvičení orelských jednot, kterého se 5. července 1929 prezident republiky osobně zúčastnil. Jubilejní výstavu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě ke svatováclavskému miléniu v katedrále si Masaryk prohlédl soukromě den předem, zrána 27. září 1929. Slavilo se i na Václavském náměstí v Praze, kde prezident Masaryk předal osobně jubilejní standartu Jezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ a ve Staré Boleslavi s účastí arcibiskupa A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Na počest knížete Václava dostalo tehdy jeho jméno i náměstí před Dómem sv. Václava v Olomouci.

Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou babičku, pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Byl osobně statečný. Jako kníže byl výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.

Zázraky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Václavská hagiografie.

Svatému Václavovi byly připisovány různé zázraky, které měly dosvědčovat jeho svatost.

Jeden z nich souvisí s pokořením kouřimského knížete, tzv. Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže se dvěma anděly kolem něho, a proto se mu v bitvě vzdal. Václav údajně vyzval kouřimského vévodu k osobnímu souboji na místě dnes nazývaném Přistoupim (stojí tam barokní plastika Václavova). Po zmíněném vidění zlický kníže sesedl z koně a pravil na kolenou k Václavovi: "Přistoupim na Tvé podmínky".

Další zázrak se měl udál u královského dvora. Jindřich Ptáčník se rozhněval, že se Václav nedostavil včas na sněm, a přikázal, aby mu nikdo neprojevoval úctu a všichni zůstali sedět. Když ale přišel Václav, král vstal a pozdravil se s ním, protože nad ním uviděl zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly, kteří mu hrozili. Po skončení sněmu otevřel královskou pokladnici a nabídl mu dar podle výběru. Václav si vzal relikviář s ostatkem ruky sv. Víta, pro který dal postavit rotundu sv. Víta. Vysvětlení zázraku bylo hledáno ve zlatém nánosníku ve tvaru kříže na jeho přilbě, který je však zřejmě mladšího původu.

Další zázraky se měly udát po jeho smrti. Jednak jsou to události spojené s jeho tělem, přenesení vozu přes rozvodněnou řeku a zhojené rány při převozu ostatků do Prahy. Další zázraky se děly po jeho uložení v rotundě sv. Víta, osvobození ze žaláře a okovů a uzdravení těch, kdo se modlili k mučedníku Václavovi.

Ze studia všech legend Svatováclavských a svatoludmilských vyplývá závěr: "Čím starší legenda je, tím méně zázraků popisuje". Zázraky totiž přibývají s dobou od smrti světce.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Symbol českého státu[editovat | editovat zdroj]

Svatý Václav se již v raném středověku stal symbolem panovnického rodu Přemyslovců a českého státu.

• Kodex vyšehradský - vydaný při příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava I., zpodobněn trůnící sv. Václav na iluminaci
• na rubu mincí byl Václav uváděn jako "věčný panovník"
• pomník svatého Václava, symbolický střed Václavského náměstí a místo národních demonstrací

Méně známý je již výrok prezidenta T. G. Masaryka, zachycený i v Čapkových "Hovorech" z roku 1926 : "Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava".

Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava, kdy byl jedoucí Sv. Václav dokonce zobrazen na pětitisícové bankovce. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty.

Svatý Václav na koni je vyobrazen i na české dvacetikorunové minci (s nápisem "Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím"), na československých známkách z roku 1929 a nových poštovních známkách České republiky (A), ve dvou velikostech.

V den umučení knížete sv. Václava 28. září oslavujeme Den české státnosti.

Dříve se slavil i Den přenesení svatého Václava, připomínající transfer ze Staré Boleslavi do Prahy 4. března 932 (resp. 938), popsaný ve Svatováclavských legendách.

Patron českých junáků[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 putoval Českou republikou ostatek sv. Václava a slavnostní doprovod v mnoha katolických farnostech zajišťovaly křesťanské nebo katolické oddíly junáků skautů. Většina z nich se přihlásila k odkazu sv. Václava, který byl od toho roku přijat za ochránce (patrona) českých junáků. Svatý Václav je pro junáky vzorem v pomoci druhým, v statečném a laskavém jednání. Hlavním odkazem pro české junáky je Václavovo odpuštění bratru Boleslavovi.

Relikvie a kult[editovat | editovat zdroj]

Ostatky[editovat | editovat zdroj]

Ostatky sv. Václava jsou uloženy na Pražském hradě v katedrále sv. Víta ve svatováclavské kapli. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Spočívá na zdobeném polštáři a nese korunu s čelenkou, věnovanou v době první Československé republiky klubem dam ze Spojených států amerických. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky věnoval českému světci a svému křestnímu patronovi. Král Karel IV. byl pokřtěn jménem Václav, a tak se přihlásil ke svému patronovi (ochránci) i ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.

Svatováclavská zbroj[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Svatováclavská zbroj.

Svatováclavská zbroj tvoří přílba, pláštík, kroužková drátěná košile a nepřímo i meč sv. Václava. Byla jako předmět úcty součást svatovítského pokladu, její užívání Václavem však není doloženo.

Zbroj byla často považována za mladší, ale dle zjištění z let 2008–2013 může opravdu pocházet již z doby sv. Václava.^[30] Nejznámější součást zbroje je přílba. Její nánosník ve tvaru kříže je však mladšího původu ze Skandinávie. Je na něm vyryta postava ukřižovaného Ježíše Krista. Podle některých tezí jde o skandinávského boha Ódina vpleteného do Yggdrasilu.^[31] Nánosník bývá dáván do souvislosti se zářícím křížem, který podle Kristiánovy legendy spatřil kouřimský kníže Radslav na čele sv. Václava.

Patrocinium (zasvěcení sv. Václavu)[editovat | editovat zdroj]

• Chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě a v něm Svatováclavská kaple
• bazilika svatého Václava ve Staré Boleslavi
• metropolitní katedrála svatého Václava na Václavském náměstí v Olomouci
• metropolitní katedrála sv. Stanislava a Václava na Wawelu v Polsku
• Trojlodní gotický kostel svatého Václava v Ostravě , Kostelní ulici

A řada dalších kostelů a kaplí.

Výroční oslavy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Národní svatováclavská pouť.

Při výročí úmrtí svatého Václava, v den státního svátku 28. září se konají oslavy a pouť do Staré Boleslavi.

V roce 2009 se těchto oslav aktivně zúčastnil Svatý Otec římský papež Benedikt XVI..

Literární a umělecká díla[editovat | editovat zdroj]

Legendy a kroniky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Václavská hagiografie.

• První staroslověnská legenda o svatém Václavu
• legenda Crescente fide
• Kristiánova legenda
• Gumpoldova legenda
• Laurentiova (Vavřincova) legenda
• Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu
• Kosmova kronika
• kronika saského Widukinda

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vyobrazení sv. Václava se objevuje v iluminovaném rukopisu tzv. Gumpoldovy legendy sv. Václava, dále na stříbrných českých mincích denárech, pečetích českých panovníků a v dalších iluminovaných rukopisech doby románské, a to od 11. do 12. století.

Legenda o životě a smrti sv. Václava se objevuje ve 13. a 14. století, k nejkrásnějším patří vyobrazení v tzv. pařížském Zlomku Dalimilovy kroniky z raného 14. století a legenda v závěru Velislavovy bible.

Svatováclavský cyklus byl vyobrazen také ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž jsou vyobrazeni čtyři patroni české země a českých vládců, sv. Václav jako patron krále Václava IV. pokládá ruku na jeho rameno. Výjimečný jsou také deskové malby na hradě Karlštejně: oltářní obraz svatého Václava na retáblu od italského malíře Tomáše z Modeny a deska s relikviářovou schránkou v kapli Sv. Kříže od Dětřicha Pražského (mistra Theodorika), jehož význam vyplývá z tvrzení císaře Karla IV., že měl "dva dědečky", svatého Václava (křestní jméno císaře bylo Václav) a svatého Karla Velikého. Ikony těchto dvou světců jsou výrazně větší než ostatní a jsou umístěny symetricky uprostřed obkladu východní stěny. Z doby pozdní jagellonské gotiky pochází Svatováclavský cyklus Mistra Litoměřického oltáře, vymalovaný na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze kolem roku 1509 a stříbrná zlacená busta na lebku sv. Václava, vystavená dnes v klenotnici v kapli Sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu.

V době renesanční se sv. Václav zásadně vyobrazoval v plátové zbroji jako těžkooděnec. Renesanční obraz monogramisty I.W. v kapli svatováclavské zobrazuje knížete Václava, držícího se klepadla bezezbraně "v knížecím civilním oděvu".

Z barokních obrazů bývá za nejvýznamnější považováno trojí vyobrazení sv. Václava od Karla Škréty, především Svatováclavský cyklus obrazů lunetového formátu, namalovaný pro klášter augustiniánů v Praze Na Zderaze, a dnes rozdělený mezi Národní galerii v Praze a Lobkowiczkou sbírku na zámku v Mělníku. Dále je pozoruhodný oltářní obraz z katedrály sv. Víta na Pražském hradě se stojící figurou sv. Václava s praporem v pravici (dnes visí v sakristii), a konečně oltářní obraz jezdecké postavy sv. Václava v kostele sv. Prokopa na Žižkově. Barokní socha sv. Václava zdobí četné oltáře českých kostelů, například u sv. Jindřicha na Novém Městě, na Karlově mostě stávala socha sv. Václava mezi anděly od sochaře Ottavia Mosta (po povodni roku 1783 přesunutá na rampu Pražského hradu a odtamtud roku 1908, kdy ji nahradila socha od Čeňka Vosmíka, do Lapidária Národního muzea v Praze). Pravidelně se socha sv. Václava objevuje mezi českými patrony na morových sloupech barokní doby, například na Malostranském náměstí v Praze z roku 1714.

V 19. století byl kult sv. Václava nosným tématem českého národního obrození. Nejvýznamnější ze soch, jimiž vyvrcholilo toto období, je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava mezi svatými Vojtěchem, Prokopem, Ludmilou a Anežkou, odhalená na Václavském náměstí v Praze roku 1913. Myslbekovo dílo nahradilo starší jezdeckou sochu raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla z doby po roce 1650, která byla přemístěna do Lapidária Národního muzea. Na Vyšehradě zůstala její kopie, kterou dal pořídit probošt Václav Štulc. Sochařsky virtuózní provedení knížete na koni přenáší statiku celé figury pouze do dvou styčných ploch – na přední levou a zadní pravou nohu Václavova koně. Na podstavci sochy je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám i budoucím.“ Tato socha svatého Václava byla námětem vyobrazení na bankovkách i mincích, naposledy na současné české dvacetikorunové minci.

Svatováclavský chorál[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Svatováclavský chorál.

Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,

pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.

Nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,

zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.

Film[editovat | editovat zdroj]

U příležitosti tehdejších oslav předpokládaného svatováclavského milénia byl roce 1929 natočen životopisný film Svatý Václav se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.

Zpochybňované výzkumy a teorie[editovat | editovat zdroj]

Antropologický výzkum[editovat | editovat zdroj]

V roce 1982 zveřejnil antropolog Emanuel Vlček výsledky svého antropologického výzkumu kosterních pozůstatků lidí, pohřbených v kostele Panny Marie, u sv. Jiří a u sv. Víta. V nich tvrdí, že lokalizoval hroby čtyř nejstarších známých Přemyslovců (Bořivoje, Spytihněva, Vratislava a Václava). Na základě tohoto pak tvrdí, že se Václav a jeho otec Vratislav dožili vyššího věku, než je předpokládáno současnými historiky (u Václava se mělo jednat o 42 nebo 45 let namísto 28 a u Vratislava o 46 oproti 33, narodili se tedy dříve). Dle Vlčka se věk dalších dvou zkoumaných pozůstatků knížat Bořivoje a Spytihněva shodoval s historickým schématem podle výzkumu svatováclavských a svatoludmilských legend. Tento antropologický výzkum byl však širokým spektrem historiků (zejména D. Třeštík^[32]) odmítnut jako chybný a zavádějící, hlavně kvůli nevyjasněné totožnosti ostatků zemřelých z 9. a 10. století, na nichž byl výzkum prováděn, a snad i chybné interpretaci některých souvisejících pramenů. Metody použité Emanuelem Vlčkem (modifikovaná Gustafsonova metoda určení zubního věku a upravená metoda Leopolda a Jagowa stanovení věku podle osifikace chrupavky štítné) jsou u paleoantropologického materiálu - na rozdíl od recentních populací - nejnověji označovány za málo přesné.^[33][34]

Teorie neexistujícího Václava[editovat | editovat zdroj]

Díky nedostatku spolehlivých pramenů se objevily i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více, Gloria Maior, resp. Maior Gloria), tedy Boleslav a Václav byla tatáž osoba.^[35] Nejznámější teorii o neexistenci sv. Václava vypracoval ve svém díle České pohanství Záviš Kalandra. V něm zpochybnil existenci svatého Václava, jakožto skutečné historické postavy (v podstatě jej historicky ztotožnil s Boleslavem). Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento nepodložený názor nikdy nebyl historiky přijat.^[36]

Žena a syn[editovat | editovat zdroj]

Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí.^[37]

Nešťastná náhoda?[editovat | editovat zdroj]

Podle teorie, kterou zastával český historik Dušan Třeštík, nemuselo jít o plánovanou vraždu, ale o nešťastnou náhodu: Onoho rána v pondělí 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Tehdy se mladší Boleslav rozlítil, protože měl s bratrem spory. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník.^[38]

S tímto výkladem jsou v rozporu části legend, které popisují přípravy na Václavovo zavraždění (Hněvsův dvůr, kde se vrazi sv. Václava Tuža, Tyra, Hněvsa a Čista radili).

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Bořivoj I. nar. mezi 852 a 855 zm. mezi 888 a 891

Svatá Ludmila nar. cca 860 zm. 15. září 921

?

?

Vratislav I. nar. 888 zm. 13. února 921

Drahomíra ze Stodor? zm. po 935

Václav I. nar. asi 907 zm. zřejmě 28. září 935

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 - 935). 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 658 s. ISBN 978-80-7106-138-0. Kapitola 11. Spor o datum vraždy Václava, s. 209–224.
2. Skočit nahoru↑ sv. Václav na catholica.cz
3. Skočit nahoru↑ PEKAŘ, Josef. Nejstarší kronika česká. [s.l.] : KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY A ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ, 1903. S. 182.
4. Skočit nahoru↑ http://domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/202450-je-paradoxni-ze-v-zemi-chlubici-se-svym-ateismem-je-oslava-statnosti-spojena-s-kultem-krestanskeho-svetce-rika-historik/ - O svatém Václavovi vůbec nic nevíme, Je paradoxní, že ho oslavujeme, říká historik
5. Skočit nahoru↑ Recenze Josefa Šrámka publikace Petra Charváta
6. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 205.
7. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 365-367.
8. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 197-203.
9. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 366, 368-370.
10. Skočit nahoru↑ PROCHÁZKA, Karel. Stochov. Legendární rodiště sv. Václava. 1. vyd. Praha : Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství Václav Kotrba, 1902. 16 s.
11. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 204, 375.
12. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 419-426.
13. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 404.
14. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 375-377.
15. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 379-381.
16. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 406-414.
17. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 389-391.
18. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 401-402.
19. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 70-71, 392-398, 404.
20. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 411-415.
21. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 414-417.
22. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 403-404.
23. Skočit nahoru↑ Např. Jaromír Nohavica: Legenda o sv. Václavu
24. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 130.
25. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 432-433
26. Skočit nahoru↑ "O knížecí vraždě a také o blahoslaveném Podivenovi". Český rozhlas.
27. Skočit nahoru↑ Šolle (1984), s. 201
28. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), kap. 13. Datum vraždy, s. 249–260
29. Skočit nahoru↑ http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/ZP1009.pdf
30. Skočit nahoru↑ Svatý Václav byl bojovník, zjistili vědci. Jeho přilba vydala tajemství – článek na idnes.cz
31. Skočit nahoru↑ Petr Sommer: "Začátky křesťanství v Čechách - Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury" Garasmond (edice Historica), Praha 2001
32. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 449-476
33. Skočit nahoru↑ BRŮŽEK, Jaroslav; NOVOTNÝ, Vladimír. Jak umírali staří Přemyslovci:aneb Jak přesná je přesnost určení věku jedince podle kostry. Vesmír. 1999-srpen, roč. 78, čís. 8, s. 453-455. Dostupné online.
34. Skočit nahoru↑ ČERNÝ, Viktor; STRÁNSKÁ, Petra. O rozdílech mezi věkem kalendářním a biologickým a o sporech historiků s antropology. Archeologické rozhledy. 1999, roč. 51, s. 832.
35. Skočit nahoru↑ Kníže Václav a legenda o světci – blog T. Houšky na lidovky.cz
36. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 9
37. Skočit nahoru↑ Třeštík (2008), s. 388
38. Skočit nahoru↑ František Dvorník: Svatý Vojtěch. Olomouc 1997, s.48

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Historické monografie věnované sv. Václavovi vyšlé od roku 2000

• CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha : Vyšehrad, 2011. 200 s. ISBN 978-80-7429-168-5.
• KALHOUS, David. České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století. I.díl, Čeleď sv. Václava. Praha : Libri, 2011. 150 s. ISBN 978-80-7277-492-0.
• KUBÍN, Petr, a kol. Svatý Václav : na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého = Saint Wenceslas : on the 1100th anniversary of the birth of duke Wenceslas the Saint. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění ; Arcibiskupství pražské, 2010. 450 s. ISBN 978-80-87258-23-1.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 - 935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 658 s. ISBN 978-80-7106-138-0. [První vydání 1997. U řady pramenů shrnuje závěry předchozích badatelů].
• VANÍČEK, Vratislav. Svatý Václav. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2014. 328 s. ISBN 978-80-7432-501-4.

Ostatní literatura

• Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.
• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
• DVORNÍK, František. Svatý Václav dědic České země. Řím : Křesťanská akademie, 1968. 207 s.
• HOŠNA, Jiří. Druhý život svatého Václava. Řím : ISV, 1997. 233 s. ISBN 80-85866-27-7.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• KRÁLÍK, Oldřich. Nejstarší legendy Přemyslovských Čech. Praha : Vyšehrad, 1968. 283 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Labyrint dávných dějin českých. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970, 155 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha: Vyšehrad, 1976, 269 s.
• KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.
• LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha : Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• MATIEGKA, Jindřich. Pozůstatky slavných mužů a žen a jich identifikace: (Sofokles, Plinius st., Dante, Rafael, Leiniz, Bach, Mozart, Schiller, Kant, Haydn, Cordayová, Ludvík XVII., sv. Ludmila, sv. Václav, blahosl. Anežka, Václav II., Václav III., Eliška Přemyslovna, J. Žižka z Trocnova, Tycho Brahe, J. Kollár, P.J. Šafařík.). Praha: Otto, 1912. 60 s.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
• OBRAZOVÁ, Pavla; VLK, Jan. Svatý kníže Václav : Maior Gloria. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1994. 231 s. ISBN 80-85192-94-2.
• PEKAŘ, Josef. Svatý Václav. In Svatováclavský sborník. Praha : Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 9-101.
• PODLAHA, Antonín. Sv. Václava hrob a ostatky. Praha : Katolický spolek tiskový, 1911. Dostupné online.
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
• SLÁMA, Jiří. Kníže sv. Václav. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 25-33.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• STEHLÍKOVÁ, Dana, a kol. Svatý Václav ochránce České země. Katalog výstavy.. Praha : Arcibiskupství pražské ve spolupráci s NG, UK a NM v Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 170 s. ISBN 978-80-7106-446-6.
• ŠOLLE, M. Staroslovanské hradisko. Praha: Vyšehrad 1984
• VLČEK, Emanuel. Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského výzkumu : výstava Ministerstva kultury ČSR a Národního muzea v Praze ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Praha : Národní muzeum, 1982. 47 s.
• WEINGART, Miloš. První česko-církevněslovanská legenda o svatém Václavu. In Svatováclavský sborník. Praha : Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 863-1088.
• ZACHOVÁ, Jana. Legendy Wolfenbüttelského rukopisu. Praha : Filosofia, 2010. 210 s. ISBN 978-80-7007-342-1.

Související články[editovat | editovat zdroj]

• Rotunda svatého Václava v Praze
• Václavská hagiografie
• Film Svatý Václav

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

•  Obrázky, zvuky či videa k tématu svatý Václav ve Wikimedia Commons
•  Encyklopedické heslo Václav v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

•  Autor Svatý Václav ve Wikizdrojích
• Zpravodajství – Svatováclavská pouť
  • 28. září 2005 – Český národ si připomíná svátek svatého Václava – lebka sv. Václava
  • 28. září 2004 – Svatý Václav je symbolem české státnosti
• Historie
  • Dvojí život knížete Václava - faktograficky velmi přínosný a obsažný dokumentární pořad České televize
  • O svatováclavské tradici (Kruh českých duchovních tradic)
  • Sv. Václava hrob a ostatky
  • Vražda Václava Svatého
  • Svatý Václav
  • Životopis svatého Václava na portálu Středověk
  • Tanner, Jan Bartoloměj: Žiwot a Sláwa Swatého Wacslawa Mučedlnjka, Knjžete, Krále, a Patrona Cžeská, 1669.

Boleslav I.
Český kníže
Malba Boleslava I. ve znojemské rotundě.
Doba vlády	asi 935–967/972
Úplné jméno	Boleslav I. Ukrutný
Narození	asi 915
Úmrtí	967/972 (asi 57 let)
Pochován	?
Předchůdce	Svatý Václav (I.)
Nástupce	Boleslav II.
Manželky	Biagota (?)
Potomci	Boleslav II. Strachkvas Doubravka Přemyslovna Mlada
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Vratislav I.
Matka	Drahomíra ze Stodor

Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslavovou.

 

 

Mladší bratr svatého Václava[editovat | editovat zdroj]

Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.

Dva možné výklady[editovat | editovat zdroj]

Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi^[1] k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého poštívali „čeští mužové“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců.

Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili.

Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval Václavovu smrt i historik František Dvorník.^[2] Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej.

V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností.

V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v jižní ze čtyř apsid rotundy sv. Víta (postavené samotným sv. Václavem do tvaru kříže, každá apsida směřovala na jednu světovou stranu). Na jejím místě dnes stojí kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta.

Saská válka[editovat | editovat zdroj]

Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti.

Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka. Ota I. v té době také potlačoval povstání Polabských Slovanů.

Hned na jejím počátku, v roce 936, Boleslav napadl vicina subregula („vedlejšího podkrálíčka“ – termín užívaný Widukindem z Corvey) ovládajícího území na SZ Čech, který byl zároveň spojencem Sasů. Tomu Ota I. vyslal na pomoc dvě armády, jednu z Durynska a druhou z Merseburku, sebrané prý z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Boleslav se o dvou armádách postupujících z různých směrů dozvěděl a rozdělil tedy i svoje síly. Podařilo se mu porazit Durynky, kteří následně utekli; druhá Boleslavova armáda byla sice poražena Sasy, ale její zbytky se spojily s vítězivší částí. Následně spojené Boleslavovy síly velmi rychle napadly nic nečekající Sasy, kteří si mysleli, že Boleslav byl již poražen, Sasové bitvu prohráli a Boleslav potom okamžitě oblehl, dobyl a vypálil i hrad zmíněného sousedního vládce.

Válka byla ukončena v roce 950. Ota oblehl takzvaný Nový hrad (pravděpodobně nově postavený hrad, jenž zatím nebyl pojmenován), jenž spravoval Boleslavův syn (není ovšem jasné, který), Boleslav vytáhl s vojskem na pomoc, ale rozhodl se nebojovat a jednat. Tato osobní jednání nakonec skončila smírem obou panovníků. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Není jasné, jakým jazykem se oba panovníci spolu dorozumívali, či zda užívali tlumočníků, protože o formě jejich osobní komunikace prameny (Widukindova Kronika Saská) mlčí.

Na Otově straně se pak armáda Boleslava I. roku 955 zúčastnila bitvy na Lechu, kde byly poraženy kočovné maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav sám se jí ale neúčastnil, protože musel odrazit vedlejší invazi Maďarů na Moravu. Významné je, že sbor vyslaný z Čech čítal prý asi 1000 (Dušan Třeštík tento počet zásadně zpochybňuje) vyzbrojených a vycvičených družiníků a přesto Boleslavovi zůstala armáda na další boje, tudíž jeho celková armáda musela být ještě podstatně silnější, což je obrovský nárůst oproti družinám čítajícím desítky jedinců ještě v době Václavově a dříve. Porážka Maďarů v bitvě na Lechu znamenala konec dalších maďarských nájezdů na západní sousedy a Maďaři postupně přešli k usedlému způsobu života.

Vznik hradské soustavy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Hradská soustava.

Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy.

Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud kníže Václav vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, který často nebyl po odchodu knížecí družiny realizován. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku.

Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko Ukrutný. Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.

Pražské denáry a ekonomický růst státu[editovat | editovat zdroj]

Za Boleslavovy vlády se začínají razit první české drobné mince, pražské denáry. Na straně s kaplicí se objevuje Boleslavovo jméno, zatímco na druhé straně nápis BIAGOTACOIIIIA nebo BIAGOTACOVIIX (Biagota manželka). Má se proto za to, že manželkou knížete byla právě jistá Biagota. Uvažuje se i o možnosti, že tyto denáry byly raženy jako svatební, avšak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí žádné analogie. Svou kvalitou a hodnotou se Boleslavovy denáry rovnaly ostatním mincím tehdejší Evropy.

O ekonomickém vzrůstu českého státu svědčí i zápisy židovského obchodníka a cestovatele Ibrahima ibn Jakuba z Iberského poloostrova, který v letech 965 - 966 navštívil knížectví (Boleslava nazývá Bújislav či Bújim). Ibrahim píše: Město Frága (Praha) je zbudováno z kamene a vápna a je obchodem město ze všech nejbohatší. Jejich země je nejlepší ze zemí severu (míněno Evropa severně od Alp) a potravinami nejbohatší. Pravděpodobně budováním z kamene a vápna míní Pražský hrad - několik málo církevních budov, při jejichž výstavbě se používala bílá opuka. V této době se jinak stavělo především ze dřeva.

Výboje[editovat | editovat zdroj]

Upevnění moci umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil ke svému státu Slezsko, Krakovsko, Moravu a Červené hrady. Není náhodou, že expanze směřovala na východ podél mezinárodní obchodní cesty do Kyjeva (byla sem přesunuta poté, co Maďaři ovládli Podunají, kudy vedla původně), kterou se Boleslavovi I. podařilo kontrolovat a z obchodu především s otroky (ale i vzácnými látkami, koňmi apod.) ekonomicky těžit. Kupec Ibráhím ibn Jákúb zaznamenal nejstarší popis Prahy a jmenuje Boleslava jakožto vládce Čech a Krakova, narozdíl od "krále severu" Měška I.^[3]

Území Moravy, Krakovska, Slezska, resp. Červených hradů tedy plně neovládal, pouze zde stála hradiště, která kontrolovala provoz na obchodní magistrále, a využíval těchto v podstatě kořistních území.

Církevní politika[editovat | editovat zdroj]

Již Boleslav I. začal směřovat k dalšímu významnému politickému cíli, kterého se podařilo dosáhnout až za vlády jeho syna Boleslava II., a tím bylo vlastní biskupství. Z toho důvodu podporoval vznik kultu svého bratra Václava. Čechy měly získat vlastního svatého a tím zvětšit možnost získání biskupství. Pražské biskupství pro českého panovníka znamenalo větší váhu na mezinárodním politickém poli a také větší politickou (ale hlavně církevní) nezávislost.

Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „Dobrava, to znamená Bona“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., čímž významně přispěl k christianizaci Polska. Měšek byl totiž pohan a Boleslav mu svoji dceru dal za ženu pod příslibem, že se nechá pokřtít. Navíc Dobravě umožnil, aby si s sebou do Polska vzala skupinu kněží a mnichů.

Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.

Smrt a ostatky Boleslava I.[editovat | editovat zdroj]

Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín „„gener““, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I.

Co se týče data Boleslavova skonu, kloní se dnešní historici spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Historik Petr Kubín dokonce naznačuje, že si Kosmas rok 967 vymyslel, „aby nemusel bratrovrahovi přiznat zásluhu na zřízení pražského biskupství“.^[4]

Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Se svou manželkou, kterou zřejmě byla Biagota, měl Boleslav čtyři děti, které se dožily dospělosti:

• Boleslav II. (932? - 999), český kníže

∞ Emma

• Strachkvas (935? - 996)
• Doubravka († 977), polská kněžna

∞ 965 Měšek I.

• Mlada († 994), abatyše u sv. Jiří

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Bořivoj I. nar. mezi 852 a 855 zm. mezi 888 a 891

Svatá Ludmila nar. cca 860 zm. 15. září 921

?

?

Vratislav I. nar. 888 zm. 13. února 921

Drahomíra ze Stodor zm. po 935

		Biagota? OO   datum neznámé		Boleslav I. nar. asi 915 zm. 967/972
Boleslav II.  nar. asi 932  zm. 7. února 999		Strachkvas  nar. asi 935 zm. 996		Doubravka  zm. 977		Mlada  zm. 9. dubna 994

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. Skočit nahoru↑ Podle Šolleho (str. 201) k události před (dnes již neexistujícím) kostelíkem sv. Kosmy a Damiána
2. Skočit nahoru↑ František Dvorník Dvorník: Svatý Vojtěch. Olomouc 1997, s.48
3. Skočit nahoru↑ http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2010070001
4. Skočit nahoru↑ ZÍDEK, Petr: Raný středověk nebyl? Lidové noviny 28. května 2011: s. 28.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha : Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha : Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• MATLA-KOZŁOWSKA, Marzena. Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania. Poznań : Wydawnictwo Poznańskie, 2008. 576 s. ISBN 978-83-7177-547-5. (polsky)
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha : Jan Laichter, 1912. 782 s.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 61.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 6. sešit : Boh–Bož. Praha : Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 35–36.
• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7422-563-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

•  Obrázky, zvuky či videa k tématu Boleslav I. ve Wikimedia Commons
•  Dílo Děje království českého/11. - Boleslav I. ve Wikizdrojích
• Michal Lutovský: BOLESLAV I. – SMRT A HROB
• Boleslav I. v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
• Říše českých Boleslavů v 10. století